Dolfik přêšil dom celé zkoprnělé. Nic do něho nebêlo! Ráno mosêl jet do města, měl tam nejaky vêřizováni. Nô nikdá on nebêl nejaké óředni typ, ale každé tam jednó mosi, né všecko muže za něho Filka vêřidit. A tak se vrátil z té pochuzkê a nic do něho nebêlo. Filce ôhébal očêma a dêž jôž se nadêchovala, že se zeptá co a jak, honem, honem vzal Dolfik za klôčkô, že mosi… Filka si šak na něho počkala! „Nebêlê na óřadě?“ spôstila vêšetřovačkô. „Ale bêlê!“ „Tožs nepochodil?“ „Ale pochodil!“ „Tak mně prosim tebe Dolfkô řekni, co tě přeletělo přes frňák!“ „Ani mně nemlov,“ mávl rôkó. „Nedělé tadê pruvan a vêklop to!“ „Na óřadě sem všecko vêřidil, jak se patři a zbêlo mně ještě drahně časô. A že ta tiha óřednich povinnosti ze mě tak nejak opadla, dostal sem hlad. A takê sem si meslêl, že bech se muhl aji nečém odměnit,“ začil se Dolfik svěřovat. „Ale tak to je v rychtykô a ve tvym případě zcela pochopitelny,“ ôtěšovala ho Filka. „Nô ja, ale to je teprvá začátek,“ ôjistil jô, že to horši má eště přêjit. „Tak na to si rači sednô, co z tebe eště vêleze,“ začala se jôž fčêl doopravdickê bát, co ten jeji chlap vêvedl. Dolfik se rozvêkládal a nešetřêl barvitéma popisama. Ale spiš jenom pro to, abê oddálêl skôtečnó podstatô celé záležitosti. „A tož sem si to šmaroval do bufetô tam v podlóbi, jak chodivámê ve městě na kafêsko s rumem.“ „No tê tam hlavně chodiváš, ale nechť,“ chtěla Filka ôvizt věc na pravó mirô, ale pak rezignovala, protože pochopila, že to néni to népodstatňéši. „Dostal sem chôť na páreček s hořčêcó, dêcky je tam mivávaji.“ „To mimvávaji, ale furt mně nejak ôniká spojitost s tó tvó depkó. Nô jedině, že bê je zrovna nemělê, ale to bê se zas svět nezbořêl přece,“ pořáď Filka nechápala. „Věř mně Filko, mělê!“ „Tak to jôž nechápô ničemô.“ „Já sem zprvô takê nechápal. Bêlo tam teda dosť narvany. Zaplatil sem si ten žvanec a ještě si k temô porôčel jedno točeny. Tácek s taliřkem sem si odnesl k bufetovymô stolkô a vracel se pro to pivêsko,“ začal konečně sókat ze sebe Dolfik a pro Filkô bêlo čim dál na pováženó, co z teho nakonec vêleze. Ale rači jôž Dolfkovi neskákala do řeče, abê eště necukl. „Vracim se s tym pivem, eště moment sem čekal, než temô docvrknó pořádnó pěnô. A v tym vidim, jak ô teho mojiho tácka stoji takové solidni chlap a vali cabócha do sebe. Zvostal sem jak opařené. Jak řikám, vêpadal ten chlápek solidně, ale tym se dneska člověk nepořidi. Trhan skoči do sekáča a nepoznáš ho.“ Filka jenom vêjeveně civěla a začala mět strach, ešlê mô tak Dolfik dal rovnó po čôni… „Postavil sem krygl na stul a z taliřa vzal aspoň drôhó nožkô a ôpřeně sem mô hleděl do hôbê, abê věděl, kdo je majitelem. Samo sebó sem nechtěl dělat scénê, že bêch mô jednô vrazêl,“ popisoval Dolfik vyvoj události. Na jednô stranô se ji ôlevilo, že ôpôstil od násêli, na drôhó stranô měla tôšeni, že to není eště konec. A nebêl! „Na ten šup to fešák vzdal. Rozkósanó nožkô položêl zpátky na taliřek, vzal aktovkô, co měl polostavenó vedle a zdrhal.“ „A tês to, tê nenažranče, dojel aji po nim. A fšeci po tobě čôčelê. To sem si muhla mêslêt!“ „Nedojel, Filôško,“ zabrzdil jô dřiv, než začla láteřêt. „Jak spakoval tô aktovkô, tak ten muj tác bêl skované za ňó… Co si o mně muhl pomêslêt, nevim. Nebêl tam, aspoň sem nikeho nezahlidl, naštěsti žádné známé. Jináč bêch jôž nadosmrti ani z barákô nevêlezl,“ završêl svojô story Dolfik. Filce se chtělo řvat smichê, ale dêž viděla deklasovanyho Dolfika, tož se na poslední chvilô ovládla a jenom zakrótila hlavó: „Tebe teda nekde pôstit samyho!“ „Eště bêch tě chtěl o něco poprosêt.“ „Nebuj, nikemô to vêkládat nebôdô.“ „To bêch takê rád, dêbê to bêlo možny… Ale já sem si ten svůj páreček rêchlo zamotal do ubróska, exl pivo a mazal pryč. Abê tam po mně blbě nečômělê. Muhla bes mě ho znovô ohřit? Jak je stôdené, tak to néni ono. Hořčêcô jsem jim tam ale nechal,“ dival se Dolfik psima očêčkama. V momentě, jak z kapsê vêtahl véslôžkô v promaštěnym ubróskô, se jôž neôdržela a definitivně vêprskla. Dolfovi šak prosbô splnila a ten si konečně muhl pošmáknót.

0