S nadsázkó bê se dalo řict, že za poslednich pár dekád hrál na Konickô každé s každym. Přêrozeně bê to uplně nešlo, ale rozhodně temô moc nechěbělo :D. Pátečni bigbeatové večirek nabidl jak skôtečny legendê, tak žhavó sóčasnosť a nadějnó budócnosť.

Pokaváď pišem o tech nadějich, pak jednoznačně hodně přijemně překvapila mladá kapela Flames. Bratrê Hájkovê smê leta sledovalê přê děcké zpěvácké sótěžê Kladecké kos. Fčêla só z nich ale ôž velci caloni a je potěšujici, že misto unyléch songu, kery se dneska hrajó, se pôstilê do pořádnyho nářezô a rozhodně jim to šlapalo. Tož jim držmê palce. A jak podotkl moderátor Laďa ‚Sovjet‘ Rusu, klôci maji  velkó vyhodô, že nemosijó na vojnô, což v minôlosti bévalo pro hromadô mladéch kapel kameň urazô.

Naopak skôtečná legenda nastópila hneď po mladéch Flames. Bohužel kapela Merkur měla ôž jedinyho zástupca – Vlastika Greplovyho. Ten jak vzpominánim, tak dobovéma šlágrama přêpomněl 70. a 80. leta, gdê bêlê Merkuři v laufô. Teho pak vêstřidala žhavá sóčasnosť. Gabriela V.G. aktuálně sjiždi fesťákê po celé republice, ale na svoje konicky kořeně rozhodně nezapominá.

Ani tentokrát smê nemuhlê zvostat až do konca. Ale v připadě Marasdu, Junioru, Arestu, čê Dědê Mráza rozhodně néni co řešêt. O jejich legendárnosti se nedá pochêbovat. Letošni Legendê só teda za nama, snaď za rok zas. Na pár fotek se mrknite TOŤ.

Pro mě naprosto nepochopitelná věc. Jako by nestačilo, že existují slovní úlohy. Další položka na seznamu věcí, které jsou pro mě stejně nezvladatelné, jako olíznout si loket – slovní úlohy. Když má Eva deset jablek a Jakub dvanáct jablek, pod jakým úhlem dopadají paprsky Slunce na zem, když je mi 24 let? Asi takto nějak mi zněla každá druhá slovní úloha. Při vysvětlování nové látky pozorně sleduji výklad do té doby, než zjistím, že je to pro mě opět španělská vesnice. To už potom jen čekám na smrt v podobě počítání u tabule. V případě, že jsou příklady složitější a každý je u tabule delší dobu, si matematiku procvičuji zoufalým pokukováním na ciferník a odpočítáváním času do konce hodiny. Když vidím, že mě tato „chvíle slávy“ nemine, odpočítávám pro změnu příklad, na který bych měla jít, abych si ho mohla dopředu spočítat, nebo aby mi ho případně někdo vyřešil. Jakmile konečně zazvoní (a učitel ještě stihne oznámit zítřejší písemku), cítím se přece jen o trochu lépe. Po příchodu domů a následném otevření učebnice z matematiky mám pocit, jako bych si spletla knížku a právě se dívala do učebnice vysoké matematické školy. Po chvíli, kdy zjišťuji, že mě neuvěřitelně fascinuje to, jak se moucha dokáže udržet na stěně a bez mrknutí oka ji sleduji už dobrých pět minut, to vzdávám a usuzuji, že by přece jen bylo lepší jít dělat něco užitečnějšího.

Nicméně stále doufám, že nastane den, kdy mě osvítí nějaký vládce všech matematiků a vysype na mě pár třpytek Pythagorova myšlení. Nebo by stačilo zrušit ta písmenka.     (Tereza Koutná)