A tož néni možná daleko doba, gdê bôdem mět nařizeny vêkácet na zehradách ê po hômnech fšeckê kadlátkê, abê nás třeba nenapadlo vêpálêt si svojô šlihovicô. Tak, jak smê bêlê po cely generace zvêkli.

Možná se totiž přênde na to, že nélepšim mistem pro pěstováni modryho zlata je Antarktida. Že na jižnim pólô neruste praktickê nic, natož tak plodina vhodná k prohnáni trubičkama? To přece neva, zařidi se. Porôči se větrô aji dyšťô, vêdá se nejaky nařizeni, čê opatřeni a na kosť zmrzly pláně se zazelenaji. Rostlênkê bôdemê zehřivat fénem, svitit na ně horskym slônkem, nejaké chêtrolin jistě vêmêsli obrovsky solárko, kerym se 14 000 km2 zakrêje. A že tam nigdo nebévá? Nekeho tam pošlem. Třeba za trest.

Ô nás si ale polepšimê, nebôdó se vêpóštět do luftô splodine z palireň, šlihovica se bôde rozdávat podle záslôh, nebôde si přece chlastat každé, jak se mô zlébi. Nô nebôde to ideálni svět?

Asi je to ftákovina, ale ê tak – člověk si ô dneska nemuže bêt jisté ničém. Jenom abê ôž nad tém negdo nešpekuloval. Napadlo mě to jenom, jak se psalo, že na pomoc Ostravskô přêplôlo loďó z Austrálie ôhlo. Tož považte. Napadla bê vás eště minôté tédeň taková hovadina? A pak smê se gdêsê vêsmivalê udernikum v Sajuzô, že rozdojilê ê kozla…

(Aji s poslóchánim) Filka se chêstala do města. Povidá Dolfo, mrknô se tam po nejakym bučkô na ôpečeni, to si štréchneš. Přêznám se, že takovy láskêplny vêznáni se nigdá neomrzi. Zamáčkl sem slzô, vêprovodil Filkô k vratum a s novó motivacó sem se pôstil do práce kolem barákô.

Dopoledňa ôteklo rychle. Bêl sem na dvoře a slêšel sem, že projel po sêlnicê autobus. A tož celé natěšené sem vêkročêl Filce naproti. Vzal sem ji kabele, ona vêkládala, vêkládala, ale o bučkô ani zminka. Nezbévalo, než se natvrdo zeptat. Sténě tvrdá bêla ale aji odpověď. Buček pré neveze, mělê ho drahé, bôde žemlovka.

Zesêpal se mě celé svět. Bêl sem kompletně flôstrované, ale neminil sem to nechat jenom tak. Vêtočêl sem tisňovó linkô teho novyho uřadô na boj jeho pravdê proti pravdě ostatnich. Povidal sem, co se přêhodilo. Ptalê se mě, ešlê Filka náhodó néni ruské národnosti. Povidám – to teda prrr. O tem bêch mosêl neco vědět. A že bê bêla na mě nasazená  ôž tenkrát v tym obilnym polô, to se mně nejak nepozdávalo. A pak ešlê pré třeba nepředává nekemô nejaky citlêvy informace. To sem se zarazêl. Občas se zastavi s robama na dědině, ale nigdá mě nenapadlo, že bê to mělo takové charakter napojeni na agentruni siť… Ale vêlóčêt se to nedá.

Operátor pravdê vêcitil, že sem znejistěl. Doporôčêl mně teda, abêch se proti takovém propagandistickém utokum durazně ohradil, nélip veřejně, ať aji ostatni z teho maji ponaôčeni a nesedaji nepřátelském mocnostim na špek, ani na buček.

Nejak se mně to o té nepřátelské mocnosťê ve vztahô k Filce nepozdávalo. Rozhodl sem se teda s ňó nédřiv durazně pohovořêt po dobrym. Jak sem ale přêšil do kôchêně, zacitil sem pozitivni energijô a Filka hneď ve dveřách na mě volá, gde že sô tak dlóho. Pré si ze mně dělala jenom srandô, buček se ôž dodělává, bôde žranica. Zacitil sem se provinile a zároveň ve vztahô k uřadô jediné pravdê sem si pomêslêl neco o prdelê. Tym nekonečnym ponókánim bê ôž člověka uplně zblblê, že bê nevěřêl ani své manželce. Na to vám teda pěkně z vêsoka…!

Ale tech dobréch zpráv je opravnô poskrovnô, pokaváď nechcem řict rovnó, že nésó žádny. Pôstite telkô – koronáč. Pôstite rádijo – koronáč. Vezmete neco na čteni – koronáč! Až mám strach sednót na záchod, abê nepozorovaně z misê nevênořêl takê a nekósl mě do prdele.

A to člověk ze slzó v okô vzpominá, jak to bêla v časákách sama holá baba, na kôs žvanca se nemosêl divat jenom v reklamnich letákách na akce v superkvelbech. A jak to vêpadá, gdêž se zande do knajpê na jedno, ôkazôjó tak nanévéš v televizê ve filmech pro pamětnikê.

Je totok nejaké žêvot? Fšeci zarustli, jak přikopê, za chvilkô bôdemê chodit celi ošklôbani, protože dondó aji posledni trenclákê v harmaře po stařečkovi a děcka bôdemê nôtit chodit boskê. Je to jednak pré zdravi, ale spiš kvulêvá temô, že kšeftum s botkama ôž nebôde stát za to otvirat pro pár prodanéch škarbalu.

Ale nezófemê, dêcky muže bêt eště huř. A jak nás řediteli epidémie ôjišťôjó, eště pré bôde. To asi abêhmê si pořádně ôžêlê teho, co mužem fčêlka…

Dolfik Filkô zas jednó vêvezl. Nebo spiš naopak. Nebêt Filkê, Dolfik bê furt škrôtal kolem barákô, chodil si kolem teho svyho hospodářstvi. Ale Filka, znalá internetovéch kózel, zařidila vélet s noclehem v hotélô. A tož dêž ôž to bêlo, popadla Dolfka a jelo se.

Řizkê na cestô pochopitelně nasmaženy, v bagážê aji nejaká krapka šlihovice, abê Dolfika bêlo pruběžně čém motivovat. Spokojeně se vlakem dokotólelê až na misto a najednó ôž stálê v hotélô na recepcê. Pani za pultem nachêstala fšeckê papirê a ôž si to hrnôlê s kličkem ke svymô přechodnymô domovô.

Filka začala vêbalovat, abê se co nérychléš muhlê vêpravit do bôblênek, protože hlavně kvulêvá váleni se ve vodě s větrem semka jelê. Dolfik začal zkómat vêbavenosť jejich přibytkô. V harmaře narazêl aji na přiručni trezór a hneď dostal nápad. Filce ale nic neřikal. Ta ho mezê tém ôž hnala, ať se přeslikne do plavek a aló do bublifukô. Dolfa se ôstrojil, ale nenapadlo ho nic lepšiho, než že do prázdnyho trezórô zavře svoje trenclákê s fuseklema. „Aspoň bôde trocha srandê,“ pomêslêl si a trezór přêbóchl.

Pak ôž v župánkách vêrazêlê k vodě. Pohodička, pivêsko až pod šňôpák, z bôblênek nebêlo potřeba vubec vêlizat. Až teho bêlo dosť, šlê spočnót zpátky na barák. „Dé mně Dolfô tê mokry plavkê, ať je vêmáchnô a pověsim,“ ponókla Filka Dolfô. „Ja, ja, hneď to bôde,“ on na to. Těšêl se, že přêndê jeho chvilka. Nahaté otevřel harmarô, začal casnovat s trezórem a ono nic.

„Co tam tê vole děláš? Napřeď se obleč a pak sméšlé hovadinê,“ prohodila nic netôšici Filka.

„To se tě řekne, ale asi mámê problém,“ opatrně opáčêl Dolfik.

„Jaké mužeš mět problém, dêž se s holó řêťó dobéváš do trezora?“ podivila se.

„Nô to je právě to. Já sem si tam před tém strčêl trenclákê aji fusekle a fčêl se pro ně nemužô dostat,“ kápl božskó.

Filka nevěděla, ešlê mô má začit nadávat nebo řvat smichê. Co ale fčêl? Dêž zavolaji na recepcô, abê jim to přêšlê otevřit a mechanik přes trezórê tam nande Dolfkovo spodni prádlo, gdo vi, co si o nich pomêslijó. A nechat to tam takê nemužó, protože to bê pak dostalê jak nejaci uchyláci néspiš dožêvotni zákaz vstupô do hotelu po celé republice, až bê se na to přêšlo.

Dolfik ôž ztrácel schopnosť klódnyho usudkô, chvilkô se potil, potom, jak dêbê ho do ledové vodê vhodilê. Sauna uplně zadarmo… Ale trezor držel, jak stará vira. Nepôstil a nepôstil.

„Mám to zkôsêt?“ nabidla se Filka.

„Dêž to nende mně, tož tê to zrovna pošéfôješ,“ rozčiloval se Dolfik.

„Ôkaž, co s tém je…“ odhrnôla ho bez ptani.

Dolfik ji vêkoktal čiselné kód, Filka to tam nacvakala. „A neměl bê tam pasovat ten drôhé kliček, co mámê ô teho od pokoja?“ přeméšlela nahlas. Vzala ho, strčêla do kličové dirkê na trezórô a dviřka se otevřelê aji s pokladem ve vnitřkô.

Adamita Dolfik hneď skočêl po trenclákách a fuseklich, jak dêbê se bál, že se každó chviló trezór znovô zaklapne a bôde tam, gde dofčêl. Stihl to! Takové adrenalin v náplňê pobytô teda rozhodně nebêl, ale nakonec se Filka nad ňém ôstrnôla a aji štamprlô nalila. To bê s jinakym chlapem asi nezažêla.

Aji nás chtěla jedna čtenářka poctit zarôčenó informacó o dalšim nakaženym. To smê ale s omlôvó odmitlê, protože než v tymto směrô se chlôbit nečém, co jini nemaji, tož to jim rač nechámê, pokaváď na to maji žalódek. Nás bê takovy prvenstvi rozhodně netěšêlo a ani po tym neprahnem. A navic – je to ôž hromadô dni a nic takovyho nigde neproběhlo, tož to asi nebêlo ani tak horky. Jak řikámê, než přêspivat k panice za každó cenô, to rač tô slávô oželimê.

Každé se situacê přêzpusobôje jináč, je to vidět aji v hyper-kvelbech, jaky má gdo prioritê. Negdo má naloženy bednê s pivem, negdo hromadê mókê, negdo hafol konzerv pro psê. Jak totok fšecko dopadne, těžko řict. Částečně to třeba muže zvéšêt porodnosť, gdêž lêdi nemužó chodit po hospodách, nebo to naopak přêspěje v rozvodovosti, protože lêdi nésó zvêkli bêt spolô. Anebo to třeba aji rodinê ôtôži, protože na sebe konečně bôdó mět dosť časô. Ê v tym zlym to nakonec muže přênyst aspoň troškô neco dobryho.

Svět se pomalô zastavôje, krom koronavirovéch zpráv se praktickê o ničim jinšim nemlovi a nepiše, aji v pravidelné vikendové polêcejni svodce dneska nic nepřêšlo, jenom dovětek mlôvči Marie Šafářové, že se od pátkô nepřêhodilo nic, co bê stálo za řeč. Kéž bê to tak zvostalo aspoň v tymto ohledô. Ê gdêž je jasny, že se nandó hochštapleři, kerém néni nic svatyho  a bôdó chtět vêôžêt teho, že lêdi maji uplně jinši starosti. Pazórê takovém ôrazêt.

Sténak bê patřêlo nasekat na holó fšeckém, keři nésó ochotni nic respektovat jenom kvulêvá temô, že bê se mosêlê v nečem sami omezêt. Gdêž bê se to ale tékalo jenom jich samotnéch, vem to čert. Ale muže to nadělat problému hromadě lêďum kolem.

A tož tak nejak, dneska troškô vážňéš, ale snaď aji rozvážňéš. Néni to sranda, ale gdêbêhmê fčêl sedlê na gauč a začalê plakat, takê nic nevêřešimê!

Dva dni bêlê kvelbê na rygl a lêdi só, jak šileni. Napřeď zófalosť pomalô hodná očekáváni konca světa, protože si na svátkê mosêlê nakôpováni odřict, fčêlka zase po dvódennim pustô absťák a potřeba dohnat, oč za tê dva dni přêšlê. Co bê takê dělalê doma? Možná je nakonec lip tem, keři mosijó aji mezê svátkama do práce, protože só tech orgii ôšetřeni.

Sô rád, že sem si to odbêl hneď ráno, pořidil nôtny pro přežêti a pryč tam ocáď. Ôž abê bêlo aji po Novym rokô a fšecko se vrátilo do staréch koleji. Aspoň v tymto směrô. Doba je sice zlá a žádá si oběti, ale takê tak nejak – ocamcáď pocamcáď!

To nás z teho trefi šlaka
Gdêž bôdem zas do tmê makat
A co na tê koninê
Moje bio-hodinê?

Jakpak chcete slipkám řikat
Že mají vlizt do kôrnika
Neřešijó nespavosť
Maji pořáď časô dosť

Pré je to pro naše blaho
Potěš pámbu, nô tê bláho
Než se blaha dožêjem
Rêpákem zem rozrêjem

(Na námět ze žêvota od Václava Adamovyho z Václavovic)

Je to pochopitelny, že jak křesťan, tak neznaboh, každé si ten Štědré deň dělá podle svyho. A aji dêž si hraje na gdovijak velkyho bóráka, vzpominá na Vánoce, dêž bêl malé. Člověk ten deň tak nejak zjihne, a přeméšli nad tém, jaky to tenkrát bêlo.

„Smê Filko pořáď mladi, ale bévalê smê eště mladši,“ zasmál se Dolfik, dêž dojidalê na Štědré deň k obědô postni kêselkô. Pak si dalê eště kafo s bôchtó a ê dêž nésó děcka ôž doma a Vánocê só tym pádem takovy jinači, dêcky si je snažijó ôdělat takovy, jak bévalê s děckama.

„A pročs Dolfo mlovil ô oběda o tem, jak smê mladi,“ vzpomněla si Filka, dêž se pak odpoledňa vêpravovalê na krchov zapálêt svičkô.

„To viš Filko, tak nejak mně přêšla mêšlenka na jednô takovó věc, co smê jako děcka zažêlê. Takê smê tak s mamó a tató chodivalê na Štědré deň než se zetmělo na krchov. Ale to ôž bêlo tak negdê před padesáti letama,“ řekl klidně Dolfik.

„Tož to máš recht, to smê bêlê eště o neco mladši než smê fčêl,“ povidá Filka.

„Nô ale to ste néspiš na Štědré deň nevolalê málem polêcajtê,“ pokračoval Dolfa a Filka začala tôšêt, že to bôde zase nejaké ten Dolfkuv přiběh ze žêvota a bêla smiřená aji s tém, že z teho nakonec vêleze aji nejaká békárňa. S Dolfkem se nedivila ôž ničemô, ale aji pro to s nim takovy leta vêdržela… A bêla ôž hlavně zvědavá, co to ten jeji chlap zas vêmêslêl.

„To eště tentkrát bêlê zêmê, jak v Ruskô. Křópalo to pod ohama, dêž smê šlê z teho štědrodenniho špacirô. Ale dêž smê docházelê k našemô, zamrazêlo nás eště vic. Nechalê smê rožlé stromek, a to tenkrát nebêlê žádny tê vietnamsky blikače, jak dnes. Tož nám bêlo divny, že za oknama ten stromek sviti, nesviti a pak zas sviti!“

Filka ani nedôtala, bêla čim dál zvědavjéši, co z Dolfka vêleze.

„Co tě mám povidat. Aji tata, keryho smê mělê dêcky za kinga, co si ze fšeckym poradi a ničeho se neboji, krátil krok, až se skoro zastavil. Ani mô se najednó dom moc nechtělo. Muhl tam bêt nejaké zloděj, keré nám pokrade naše eště nerozbaleny dárkê, což bê bêla pochopitelně tragédija névěči. Ôž ôž tata sméšlel, že spiš zaběhne na nádraži zavolat polêcajtê. Na Štědré večir se sice má prostirat pro jednyho navíc, co dêbê přêšil negdo nečekaně k večeřê, ale s eventualitó takové návštěvê asi ten zvêk nepočitá,“ ponořêl se Dolfik zešêroka do svyho vzpomináni, abê bêlê jasny veškery aspektê a okolnosti.

Filka ôž chtěla vědět, jak to dopadlo, že to Dolfik nakonec ve zdravi přežêl a má ho fčêl vedle sebe. „Tož Dolfo nezdržuj a řekni, co se tam přêhodilo!“

„Nô tata nakonec posbiral kuráž, asi se mô to zdálo na nádraži daleko, a ôdělal rozhodné krok přes prah. Po krátkym pruzkumô se ale z barákô ozval smich a voláni na nás, abêhmê se rychlo šlê podivat. Mělê smê tenkrát zlató kólijô Dajkô. A ta, co mê smê bêlê venkô, objevila stromeček, nebo spiš côkrverkê na něm. Tenkrát se tam dávalê takê takovy snihovy věnečkê a Dajka se do nich pôstila. A jak dêcky šklóbla tlamó, abê to ôrvala z halózkê, bêla tam na světlech asi volňéši jedna žárovka, co měla špatné kontakt a tym třisem to bliko,“ završêl Dolfik svůj vánočni přiběh.

Filka ôž ani moc nepřeméšlela nad rozlôštěnim té záhadê. Spiš jenom tak poslóchala, pomalô se šeřêlo a jô zahřilo ô srdička, že s Dolfikem ji tak faň ôtěká žêvot, jak ta cesta z krochova přê jeho vêkládáni. A to je asi nad fšeckê vánočni dárkê.

Krásny Vánoce vám fšeckém!

Od božiho rána bêl Dolfik jak na trňó. Popocházel od ničeho k ničemô, bêl celé nervni. Filka ôž věděla, že dêž je v takovym rozpoloženi, je lepši mô dat pokuj a nepopichovat ho. Ale dneska to nebêlo jenom z prachobêčénskyho nasráni. S chrámovym zborem totiž maji premiérô. Na pulnočni ve farnim kostele bôdó zpivat Rêbovkô. Jak teda duverně řikaji tam kolem varhan Rêbově České mšê vánočni.

Pobrôkoval, odkašlával a zase zkôsêl nasadit ‚Hej mistře…‘. Furt se ale nejak necitil ve formě. Filka chodila kolem jak pôťka. Netrófala si ani špitnót. Dolfa bêl tradičně Jidáš ve velêkonočnich pašijich, tam se citil pevné v kramflekách. Ten part ôž kdêsê dávno zdědil po stařečkovi, zvostalo to v rodině. Dalo bê se řict, že má po něm v sobě Jidášovsky genê. Ovšem přêrozeně tê pěvecky, né že bê se nejak zaprodával za Jidášské groš. To zase prrrr! Ale Rêbovka, to bêla, jak mezê ômělcama řikaji, pořádná klada.

„Filko, néspiš de do tôhyho,“ přêznal Dolfa v nadějê, že dêž se svěři, ôlevi se mô.

„No slêšim Dolfkô, že néseš nejak v kondicê!“

„Ani mně nemlov.“

„Chceš nalit štamprlô, abê ses trochô zretyroval?“

„Snaď bê to pomuhlo. Ale jenom nejaké slabši kalibr. Ať se mně před očêma nekróti hóslové klič naopak!“

„Šak ja, nebuj. Vim, co se patři. Mám tam zbêtek ruma od pečeni,“ nabidla do placô tajny rezervê.

„To bê šlo,“ schválêl medikacô Dolfik.

Znovô hrábl po hromádce s partituró. Přenášel jô furt jak kočka koťata. Nemuhl se ale nejak sóstředit. Blódil mezê notovéma linkama, přê tém nervózně pomrkával po hodinách v kôchêni, jak se to nemilosrdně bléži. Filka se vrátila s načitó flašó. Popravdě moc teho v ni nezbêlo. Štěsti, že dnes nende zpivat do operê. To be rozhodně na potřebnó motivacô nestačêlo. V této situacê ovšem náděj ômirá poslední. Džigl to do sebe. V napjaté chvilce ticha se nakonec Filka slêtovala a nalila mô eště jednô. Bez mrknóti oka se Dolfik ê s ňó chlapskê vêrovnal a zase zkóšel ladit.

Pak ôž ale Filka nalivala kêselkô, co mivaji dêcky na Štědré deň postně k obědô, a cely odpoledne bêl jaksê kalup. Na krchov zaběhnót zapálêt svičkê, stavit se cestó na skok ô mladéch a eště doma fšecko nachêstat, protože dêcky po pulnočni se ô nich zastavôjó kmocháčci, tak ať se ôž pak nemosi nigde litat a v klidô si mužó sednót. Ôteklo to teda, že neměl Dolfik ani pomêšleni na nejakó ôměleckó produkcô, co ho za chvilkô čeká.

Po večeřê chvilkô posedělê ô stromkô a bêl čas se chêstat. Dolfa se začal sókat do nachêstanéch gati.

„Filko, gde seš? V temto nemužô přece jit.“

„A proč né?“

„Sô v tem nacpané jak hérynek.“

„Lepši ôž to nebôde. Tê gatě só furt stényaky. Nijak se nescvrklê!“

„No to sem zrovna potřeboval slêšet!“

„Tož co bês potřeboval?“

„Dêť se v tem nemužô ani nadêchnót. Natož abêch ze sebe dostal komorni Á.“

„Nechcô tě Dolfo kazêt iluze, ale počitám, že s tym komornim Á bê to nevêšlo, ani debes to zkóšel v nočni košôlê.“

„To mně teda opravdô pomuhlo. Jenom co je pravda!“

Dolfik dopl knofliček a smiřené s osôdem vêkročêl. Filka mô pozbirala cvikr a partiturô, beztak bê na to v té roztržêtosti zapomněl. Ômělec… Jak se bléžêlê ke kostelô, bêla v Dolfikovi ôž jenom malá dôšêčka, ale snažêl se nedávat na sobě nic znat. Měl sice kalup k varhanám, abê sbormistr, jak bôde přepočítávat ovečkê, muhl bêt ôž v klidô. Filka ho ale eště chmatla za rôkáv.

„Dolfi, nic se nebuj. Chtěla bêch, abês to dneska zpival pro mě. Ať ôž to bôde, jak bôde. Dêbês mně muhl dat eště jeden takové vánočni dárek,“ pošeptala mô a pohladila ho po rameňô.

„To viš, Filôško a děkôjô!“ V ten šup jak dêž bê do něho stópla dôša Pavarottiho.

Schodê na chór bral málem po třech a dêž se začlo hrát, bêl jak v tranzô. Svoje sólo vêstřêhl jedna báseň a Filka dule v lavicê najednó špatně viděla na oltář, jak se ji zalilê očê slzama. Dêbê se pak zkóšelo, o čem mělê pan farář kázáni, asi bê propadla, protože bêla z teho fšeckyho mêšlenkama uplně jinde. Před kostelem pak dala za to Dolfkovi hôbičkô na škraň. Ten bêl v sedmym nebô.

Večir, dêž se klábosêlo a klábosêlo s hosťama, tak se Dolfik s Filkó na sebe furt jenom ôščořovale. Obá dvá vědělê, že tak nádherny Vánoce od dobê, co bêlê děcka eště maly, nezažêlê.

Ale tak nejak mêslim, že o nic miň potiži je možny přêřknót aji volbám. Že bê se s tém mělo takê neco ôdělat, možná ôž nekeró partaj takê napadlo, ale zatim si to nigdo nelajzl vêpôstit z hôbê. Ale sledôjete, jak zhóbné dopad na politicky sférê volbê maji?

Nehledě na to, že je pak hromada starosti nejak pro plebejce nakonec zduvodnit, proč je najednó ten s tym kamoš, dêž si eště minôté tédeň nemuhlê přêjit na méno, a proč tam ten s tam tym nakonec dó do holportô, dêž se dôšovalê a přisahalê bê na hrob stařečka, že NIGDÁ.

Jenomže dopad voleb je zhóbné aji pro samotny vnitrostranicky děni. Negdo je vlastně rád, že jeho strana pohořela, protože mô to dá konečně možnosť se po zádech zkrachovalyho vedeni vêškrábat ke korêtô. Jinde zas je třeba stranické vébor na práškê, dêž se ôkázalo, že lêdi maji rači nekeho jinšiho, než glorifikovanyho předsedô.

Stoji to fšecko za to? Nemělo bê se s tém neco dělat? Možná bê se mělê dat velky hlavê dohromadê, a TO BÊ BÊLO, ABÊ NEBÊLO. Jenom temô démê čas, svoje vyhodê bê to mělo pro fšeckê…!