Dil dvanácté

Kraksne tam majó zhnily, hločny a smradlavy, zrovna tak, jak celni óřednike. Vepředko sedi šofér a rédoje; bez inčich pravomoci. Néduležiťéši osobó je konduktér. Papirovy penize má podli hodnote nastrkany meze prstama roke, pětinke skovává po kapsách a prodává listke. Třetim členem autobusovyho personálo je otvirač a zavirač dveři a štvrtym do mariáša je portyr, keré okládá leďom kufre a rance na střecho. Ešle majó aji v jinačich řemeslech podobnó dělbo práce, tož nezaměstnanosť v té zemi nemože bet veleká.
Kdež autobus přejede na zastávko a rozglábi oboje dvirca, tož vepokne tyjátr. Ledi jak zfamfrněni přednima dveřma nastópijó, zadnima hneď velezó, chodijó dokola jak s pořadovym mlikem, vezkóšijó zepár mist na sezeni, to cely pro sichr eště jednó a potem vehópnó zas ven. K dobrymo tóno o nich patři, nastopovat až za jizde. Šak aji šofér má neodbetnó potřebo se hamózet. Furt pojiždi sem tam. Hneď metr dozado, hneď zas kósiček dopředo, potem eště ždibec cóvne, ale v předo to belo néspiš lepšéši, tož zas cokne nazpátek. Snaď to všecko provádi kvulivá tém pasažérom, abe si meslele, že nastopojó za jizde.

Hneď vedli našeho luxusniho autokaro stál zrovna jeden mistni hrkač. Šofér s dveřnikem se hrabale v motóře, konduktér lapěl ve dveřich na schodko a dlábil kebab. Prvni si ale pečlevě opláchl roke vodó z kaléška, keré potem hodil za hlavo do olečke. Kdež dožvékal, zas hodil mastné papir meze sedadla. Neco mo ale furt chebělo ke ščesti. Odchrchlal si, odflusl pod nohe, chvilo se ošéval a znenazdáni na to kápl. Zhébl se pro párátko, co se válelo po zemi, kapko ho ošobrstal o rokáv a strčel si ho do hobe. Ó, jaká slasť!

Tož vozedlo belo zvizityrovany, delegát nás zrachoval, ešle mo nekdo nezcházi če nepřebévá, a šofér nahodil motór. Všeci ti mistni autobusáci a mechanici začale oznale mročet a pleskat jak v americkym filmo, že se nám podařelo nastartovat hneď napoprvni, a me – tradá se na Saharo!

><
Na konco ceste nás měl ovitat pravé div světa, klenot póště, památka přenádherná, starověká hleněná dědina Ait Benhaddou, před keróžto se véletnikom taji dech a filmařom otvirá šrajtofla.
A jak ož to o podobnéch atrakci chodi, bela to dědina Potěmkinova.
Pod kopcem pár ošklevéch barabizen z vepřovic, hófe rozjivenéch cezencu a zástope zeskochtivéch domorodcu. Nekery historicky památke ož bele zbořeny, jinči se teprvá stavěle a nebet Lórenca z Arábie, keré se pré natáčel v téchto mistech, ani bech z klimatizovanyho autobuso nevestópil dřiv, než o hotelo s bazénem.
Nevěřel bes, ale voda se v tem krajo záslohó klimato odpařoje tak rechlo, že kdež se okópeš, v to rano seš soché a tym pádem stodené a zachlazené. Jeden be se hneď muhl rozstonat remó če anginó! A to je take duvod, proč se tam kvapem vepařoje aji šlihovica.
Pojedeš-le náhodó nekde kolem Afrike, tož se v Ait Benhaddou stav, abes viděl misto, kam ož se nikdá nebodeš chtět vrátit.

0